Únor 2008

kuju mooooc Vevinko♥♥

28. února 2008 v 19:42 | ♥Šárka Vrbková♥ |  Moe diplomky

kuju diplomek za pojmenování kuřátka

26. února 2008 v 19:45 | ♥Šárka Vrbková♥ |  Moe diplomky

Miluju tě! a proto tě opuštím

22. února 2008 v 20:31 | ♥Šárka Vrbková♥ |  ♣Zkutečné+vymyšlené přííběhy♣
Ublížil jí. Jediný člověk, kterého milovala, jí ublížil. To jediné jí znělo v hlavě. V srdci bolest a nenávist, v očích slzy a v ruce žiletku. Seděla na zemi opřená o vchodové dveře svého bytu. Nádherné, jemné vlasy barvy podzimního sluníčka si omotávala kolem prstu. Přemýšlela, jak moc ho miluje a co všecko pro ni znamenal. Dnes pro ní všechno skončilo. Tolikrát už se chtěla zabít a jizvy na zápěstích toho byly důkazem. On jí vždy pomohl zpátky, ale dnes je rozhodnuta to udělat. Viděla ho, jak objímá jinou. Proč jí to udělal? Věděl, že ho miluje. Nechtěla se dál ptát….. Co ale nevěděla, bylo, že ta, co objímal, byla kamarádka, že mu pomáhala vybrat prstýnek pro ni. On šel za ní v ruce krabičku s prstýnkem a kytičku bílých kopretin. V srdci radost a touhu spojit navždy svůj život s jejím. Mobil oznámil známou melodii příchozí zprávu. Byla od ní. Netrpělivě si jí přečetl, ale to, co v ní stálo, ho ranilo jako tisíce ostrých nožů. "MILUJI TĚ a proto tě opouštím………….." A ona….. ??? Zarývala žiletku hluboko do zápěstí. Necítila bolest, kterou jí způsobilo to malé ostří. Cítila jen bolest ve svém srdci. Plamínek jejího života se zmenšoval s rostoucí kaluží krve z jejích žil....... Pozorovala tu rudou kaluž a doufala, že teď najde tu vytouženou svobodu. Umírala ve smutku a bolesti a hlavně sama a zbytečně………. A On? Nechápal, co se děje. Stoupal po schodech vedoucích k jejímu bytu, ale neměl sílu zazvonit. Přemýšlel, co udělal špatně. Proč ho nenávidí? Proč ho chce opustit? Posadil se na zem a opřel se o dveře. Nevěděl, proč to napsala a ani to, že ona za těmi dveřmi umírá...

hloupost mládí

22. února 2008 v 20:31 | ♥Šárka Vrbková♥ |  ♣Zkutečné+vymyšlené přííběhy♣
Nikdy jsem nechápala proč maminka nechtěla, abych s tím klukem nechodila!Začalo to vše, když mi bylo 11 let. Většina holčiček v mým věku si hrála s panenkama, a nebo probíraly která má lepší plakáty doma na zdi. Jediná já jsem se od nich lišila. Nic takového mě nezajímalo. Se vzhledem patnáctileté holky a úvahami nějaké šestnáctky jsem se zařazovala do kategorie starších. Neměla jsem s tím žádné problémy, aby se semnou Ti starší bavili. Přijala mě mezi sebe jedna, pro mě v tu chvíli, dokonalá parta. Plno kluků kolem osmnácti let, holek minimun. To mi vyhovovalo. Byla jsem jejich miláček. Každý si myslel, že mě tam mají jen jako "otrokyni", ale opak byl pravdou, spíše oni dělali co mi na očích viděli. Všechno bylo v pořádku dokud jsem se nezamilovala do "šéfa" party. Nebyl to ten nejhezčí kluk, on vlastně nebyl vůbec hezký. Měřil okolo 180centimetrů, byl statné postavy, jeho modré oči zakrývaly tmavěhnědé zvlněné polodlouhé vlasy. Akorát jeho obličej nevypadal zrovna nejlépe. To mě ovšem v tu dobu vůbec nezajímalo, já měla pořád před očima jeho úsměvy a v uších mi zněl jeho sladký hlas. Čím více jsem ho pozorovala, tím více jsem ho milovala. Vyzařovala z něj radost, síla, vášeň, láska a pohodlí. Byl to pro mě dokonalý kluk. Netušila jsem jaké "štěstí" mě potká. Po měsíci si začal všímat toho, že mám o něj zájem. I já začala pozorvat, že v jeho citech ke mě se určité věci změnily. Už mě nebral jako malou sestřičku, která byla okrasou jejich party. Začal mě brát jako velkou holku, kterou den ode dne miloval víc a víc.
Je pozdní zimní večer. Sněhové vločky se snášely z nebe na zem a tvořily nádherný bílý povlak. My oba seděli na našem oblíbeném místě a v obětí jsme tu nádheru pozorovali. Po chvíli se ke mě tiskl stále silněji, když jsem k němu otočila hlavu, tak než jsem stačila cokoliv říct, políbil mě. Nevím jak ten polibek dlouho trval, ale já si přála, aby to nikdy neskončilo. Po skončení tohoto nekonečného polibku jsem uslyšela hřející slova "miluju Tě", nadechla jsem se, že mu odpovím, on mě však pouze prstem položeným na rty naznačil ať jsem tiše a pokračoval: "Nikdy bych nevěřil, že se do Tebe zamiluju. Líbíš se mi už strašně dlouho, ale nikdy jsem neměl tu odvahu Ti to říct!" Po řasách mi stékaly slzy a moje uši doslova hltaly ty slova lásky. Po pár měsících nám přestaly stačit jen polibky, dostávali jsme se do fáze mazlení. Dodnes pamatuji na sms ve kterých psával:,, Moc se mi to líbilo, takto je to krásné. Dokud nebudem porušovat ještě víc zákon, bude to v pořádku!" Za několik dnů jsme se těmto sms smáli. Dala jsem mu to nejcennější co jsem měla a to bylo moje panenství. Moje poprvé nebylo zrovna romantické, ale i přesto krásné aj trošku humorné. Oba jsme to chtěli a moc dobře věděli, že z toho bude průšvih. Jak tak nademnou ležel řekl: "Už jsem jednou nohou v kriminále!" má odpověď zněla:,,Tak na co čekáš, když v kriminále, tak pořádně a oběma!" V tu chvíli do mě pronikl. Abych pravdu řekla, viděla jsem všechny svatý jaká to byla bolest, ale zároveň jsem byla na vrcholu extáze.
Chodili jsme spolu už přes rok a ,,můj miláček" mi začal ukazovat co je zač! To, že hulí jsem věděla do toho stáhnul i mě, ale začal krást a od kluků jsem zjistila, že to není poprvé. Nějakou dobu se musel schovávat, aby ho nenašli polcajti a já blbá ho kryla, i když jsem věděla kde je. Byla jsem do něj pořád zamilovaná. Toto jsem byla schopna ještě tolerovat, ale po půl roce znovu. Tentokrát aniž by mi něco řekl odjel do Hradce. Každý si dovede představit jak mi bylo, když mi zmizel kluk. Celých, tenkrát nekonečných, čtrnáct dní jsem chodila jako tělo bez duše a pořád jen kontrolovala telefon.
Deset hodin večer. Telefon zvoní. Já běžím jak torpédo, zvednu mobil a slyším jeho hlas. V tu chvíli se mi ulevilo, že je to on, ale dala jsem mu to pěkně ,,sežrat", aby věděl jak mi bylo. Řekl kde je, proč tam je a co začal dělat. V tu chvíli se ve mě všechno zlomilo. Láska byla téměř pryč a můj vztek narůstal víc a víc. Prosil ať s ním zůstanu, ale já musela být silná a nepodlehnout jeho řečem!
Z toho dokonalého kluka plného vášně, sexu a lásky se stal docela obyčejnej sobeckej bezcitný FEŤÁK!!
Zahodil dvouletej vztah kvůli dávkám pika. Já se okamžitě pustila hulení. Od té doby jsem to do pusy nedala a nikdy nedám.
Jsou to dva roky co nejsme spolu. Občas ho vídám projít přes vesnici, nebo když projíždím okolo něj. Je z něj vyfetovaná troska.
Teď už to je jen jeho osoba a drogy!!

15.blééskajda

22. února 2008 v 20:31 | ♥Šárka Vrbková♥ |  →Blééskowwky←
1.kdo je to??(nápověda:iniciály:M.B.)
2.líbí se vám??
3.kolik jí je?? stačí přibližně
4.co chceš na diplomek??
5.jak si užíváte prázky???
6.pojedete nebo už jste někde byli??
7.těšíte se do školy??
8.páášško

Jsi na řadě

17. února 2008 v 17:12 | ♥Šárka Vrbková♥ |  ♣Zkutečné+vymyšlené přííběhy♣

Bylo mi 19. Měla jsem ten den obzvlášť dobrou náladu a měla jsem chuť užívat života. Šla jsem na net. Chvíli jsem tam hledala tapety na PC, ale pak jsem se tam nudila tak jsem šla na chat. Když sem tam dorazila tak sem si říkala, nojo, nic. Pořád stejná nuda. Řekla jsem si: Teď jsem přišla tak těch 30 min tu budu a pak půjdu. Po 20 minutách mi napsal jeden kluk. Bylo mu 20. Nejdřív jsme kecali a pak mi řekl o foto. A pak už to šlo. Dali jsme si sraz. Byli jsme totiž ze stejného města. Hned jsme si padli do oka. Následoval krásný měsíc. Po měsíci jsem tomu klukovi zavolala. V telefonu se ozvalo: "Halo? Tady Patrik. Kdo je tam?" A já odpověděla. "To jsem já miláčku". A tam se ozvalo. "Cože????"-" No já. Andrea". Ozvalo se: "Já žádnou Andreu neznám. Nashledanou." A položil. Mě to zlomilo srdce. Tolik jsme se milovali a on řekne tohle. Jeho kamarád mi řekl po tom rozhovoru, že mě zná, ale chce se mě zbavit. S každou holkou jde na měsíc a pak prej KONEC. Přestěhovala jsem se daleko. Pryč. On si uvědomil, že mě miluje a začal mě hledat. Ale já si změnila všechno. Mail, telefon, ICQ. Úplně vše. Jen kvůli němu. Žila jsem šťastně v Coloradu. Nakonec mě našel. Když mě našel u mě doma, měla jsem podřezané žíly. Viděla jsem totiž jak přijíždí s autem a měla jsem na sobě papírek s nápisem. JSI NA ŘADĚ. Něvěděl co to znamená. Moje nejlepší kamarádka, které jsem se svěřovala a které jsem řekla JSI NA ŘADĚ PLATIT PATRIKU, věděla o čem je řeč a řekla mu, že je na řadě platit. Chtěla jsem ať trpí. Ale druhý den ho našli mrtvého. Také si podřezal žíly. A na ruce měl vzřezáno: PLATÍM. Miloval mě tak, že se zabil.

zdroj:Tadykk

diplomky za 14.blééskoFFFku

16. února 2008 v 19:59 | ♥Šárka Vrbková♥ |  Diplomky pro vás
mooooc se omlouvám že táág opožděně..
rebelka:
Ywett@: Srandulka: nikita: niki sorry ale já jsem nenašla skoro žádný fotky k-mara tak jsem ti tam dala akona nevadí??

diplomek´+přání k valenkýnu KUJU MOCKY♥♥

16. února 2008 v 13:28 | ♥Šárka Vrbková♥ |  Moe diplomky
KUJU♥

spřátelení s Lucibuskou

10. února 2008 v 19:25 | ♥Šárka Vrbková♥ |  Spřátelené blogy
Ahojíík lidi tak mám další spřáteláček a o5 s Lucibuskou páánejj ta má ale blogů mě stačí můj jeden.☺
a tentokrát je s: www.lucibuskaa.blog.cz
jinak pak má ještě www.lucibuska.blog.cz
a doufám že jsem na další nezapoměla a to je diplomek:

Žárlivost se nevyplácí

9. února 2008 v 20:15 | ♥Šárka Vrbková♥ |  ♣Zkutečné+vymyšlené přííběhy♣
Ještě před pár hodinami byla venku s nejlepšíma kámoškama a se skvělýma klukama a skvěle se bavila. Teď ale sedí v pokoji, bloudí po netu a píše těm jediným dvou lidem, kteří jsou zrovna na icq. Vzpomíná na chvíle, kdy si psali. S tim bezvadným klukem, s kterým si tak rozuměla. Co když ho viděla už naposledy??? Co když se už nikdy neozve??? Ale proč??? Vždyť si přece tak rozuměli, tak proč jí přestal psát??? Proč si vymazal její číslo z mobilu??? Kde je chyba??? Takové a spousty dalších otázek jí vrtá hlavou. Ale už se rozhodla.
Je kolem jedenácté hodiny večer a její rodiče šli spát. Do batohu sbalila pár věcí, ještě v rychlosti napsala rodičům dopis, aby o ní neměli strach, že se brzy vrátí a že je v bezpečí, otevřela okno a vyhlídla ven. Podívala se na oblohu, na které nebyla vidět jediná hvězda. Vylezla z okna ven a vydala se na místo, kde ho naposledy viděla, kde s nim naposledy mluvila. Byla to pouze lavička. Ale teď už nebyla v tom krásném, sluncem prosvíceném parku. Byla schovaná ve tmě. Nikde nikdo nebyl. Sedla si na ní a v hlavě se jí vybavovalo všechno co před několika hodinami tady prožili. Jak se všichni smáli. Vybavovalo se jí každé slovo. Každý pohled. Najednou začalo pršet. Schoulila se do klubíčka a studené kapky vody, které byly stejně smutné jako ona na ní lehce dopadávali. Po chvíli pršet přestalo a obloha byla celá posetá hvězdami. Oblečení měla uplně promočené od deště a oči zaplavené slzami a bolestí. Začali se jí pomalu zavírat a usnula.
Probudil jí až známí hlas. Otevřela oči a uviděla toho kluka. Ptal se jí, co tam dělá, ale ona mu neodpověděla. Sbalila si do batohu deku a chystala se beze slova odejít. Chytil jí za ruku a začal: "Já…vždycky ses mi hrozně líbila a už od prvního okamžiku jsem se do tebe zamiloval, ale včera…" . Vzpomněla si na včerejšek, jak flirtoval s její nejlepší kamarádkou a ona mu to pohledy oplácela. Rozeběhla se pryč. Nevěděla kam běží, ale ten kluk běžel stále za ní. Chtěla běžet přes koleje, než však stihl říct "STŮJ" , vlak jí srazil k zemi. Držel jí v náruči a slzy padaly na její mrtvé tělo. Poprvé a naposledy políbil její úzké rty. Chvíli před tím jí chtěl říct, že včera s tou její kámoškou to nebylo myšleno vážně. Chtěl jí všechno vysvětlit, ale bylo pozdě. Nikdy jí neřekne "MILUJU TĚ" , stejně jako ona to neřekne jemu.
Další den ráno toho kluka našli mrtvého na kolejích, kde zemřela ona. Miloval jí tak moc, že bez ní nedokázal dál žít…

Velmi smutný příběh

9. února 2008 v 20:14 | ♥Šárka Vrbková♥ |  ♣Zkutečné+vymyšlené přííběhy♣
Tento příběh jsem našla na jednom blogu a nemohla jsem ho sem nedat !!
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.
,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."
Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.
Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.
Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.
Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.
Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.
Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.
A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."
S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!
Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.
Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali "sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.
Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...

Ublížili si. Má to ještě cenu?!

9. února 2008 v 20:14 | ♥Šárka Vrbková♥ |  ♣Zkutečné+vymyšlené přííběhy♣
Jde se jí těžko, je celá utahaná, nohy jen tak tak vláčí za sebou... už necítí to co před tím tu lásku to teplo, ty krásné chvíle co spolu prožily... cítí jen tu bolest, tu strašnou bolest, co jí z toho všeho zůstala!!! S brekem si v duch špitne nééé, to já si nezasloužím tolik trápení a bolesti si já nezasloužím...! Prosím kdo je tu, prosím pomozte mi hallóóó volala... ale marně. Hluboko v lesích, kde okraj pole je vzdálen nejmíň 10km ji nikdo neslyší. Ach néé já tady nechci umřít tady néé prosím ubrečeným, hlasitým hlasem volala! Vypustila všchny síly kráčela 10minut bosa po tvrdé kamenité zemi v lese a stále doufala, utápěla se v nadějích... jo tady to znám tady je to stejné jak u našeho pole tam je tetina zahrádka... ale bohužel to tak nebylo... nastala 18:hodina a ona si uvědomila, že její naděje byla opravdu marná. Dovláčela se k nejbližšímu stromu a vydechla! Na chvíli zavřela oči a zasnila se... zdá se jí o tom co právě prožila o té hrůze, kterou právě prožila ve snu před očima se jí jen leskne stříbrný křížek... náhle se probudí a vykřikne: kde je ten kříž... rozhlédne se a nikdo nikde... zase ulehne a přemýšlí jen nad tím co to mělo znamenat... samý kříž, kříž, kříž.... najednou se jí všechno vybaví a promluví si do srdce... Bože kde je ten kříž? Kde jsem ho ztratila…?! Je to tady někde v lese nebo u pole, nebo jsi si ho snad vzal ty nebo kde, kde je? Je u toho zlého člověka?! Jen bušící srdíčko slyší, žádnou odpověď, jen srdce! A pak znovu usne... probudí se až ráno, hluboké zpívání ptáčků... šumění potůčku ji probudilo... nohy měla ovázané lopuchovým listem... proto necítila už takovou velkou bolest... nohy a svaly už ji pomalu ani nebolely... rychle se zorientovala kde je a vydala se na cestu domů... měla asi půlku cesty za sebou a sedla si u šumivého potůčku, měla takovou žízeň, že by vypila celou studánku... vydala se dál na cestu... konečně uviděla pole obklopené obilím, plevelem, kvítím... jóóó já to zvládla, já tu bolest a všechno to překonala... ještě kousek a jsem doma to snad není možné… pořád tomu nemůže uvěřit. Pořád a pořád jde po polní cestě, až přijde k jejímu domečku, který leží na kraji městečka. U kliky svého domku spadla na zem, když v tu chvíli ji někdo ze zadu zachytil. Pomalu otevřela oči a otočila se… nevěřila svým očím. On stál za ní ten člověk kvůli, kterému se tolik trápila, co kvůli němu prožila tu noc v lese a tu hroznou bolest… tak ten stál za ní a držel ji za lokty a podpíral ji… vyrvala se mu a řekla, né ty né… ty už na mě v životě nešahej, ani nevíš kolik trápení a všeho jsem kvůli tobě prožila… NECH MĚ, NECH MĚ vyhrkla! Pomaličku poodhrnula lopuchový list z nožičky a ukázala mu krvavé, znavené, rozbité nohy… Vidíš?! Toto mám tvou vinnou a ty se ještě opovažuješ za mnou přijít?!… VYPADNI… zařvala s brekem a stiskla kliku. On jí řekl né, počkej, musím s tebou mluvit, Jana odhrkla, ale mi už nemáme o čem mluvit, včera už jsme si všechno řekli a vzájemně jsme si tím ublížily… nechci, aby tak dopadl i tento rozhovor… JÁ NECHCI CHÁPEŠ NECHCI a teď vypadni! Petr sklopil víčka, malá slzička mu sjela po tváři, on se otočil a odešel, pomalu zlehýnka kráčel po polní cestě nahoru k lesu. Jana se též otočila a rozběhla se do domku, lehla si na postel a hrozně se rozplakala. Asi po půl hodině vstala, a šla se osprchovat! Ve sprše, jakoby ze sebe spláchla všechnu tu bolest, to trápení a násilí! Rozhodla se Petrovi odpustit, ihned jak se osprchovala, vzala si na sebe čisté šaty a rozběhla se k lesu, u lesa zmírnila krok, po 15 minutách, došla ke studánce, tam si sedla a pila. Náhle zvedla hlavu a uviděla něco co nečekala… Petra, Petr na druhé straně, celý znavený a uplakaný, Jana se za ním rozběhla a padla mu do náruče, Petr si ji přitiskl k tělu… Jana mu jen s brekem řekla: Peťo, promiň! Nechci tě už nikdy ztratit, na té naší hádce, jsem měla podíl hlavně já a pak jsem se neprávem urazila a dávala ti vše za vinnu! Jestli můžeš tak mi prosím odpusť! Petr jí odpoví:… odpouštím ti a už tě nechci nikdy ztratit… měl bych ti něco vrátit, z kapsy vytáhne stříbrný křížek a dal jí ho na krk… díky tomuto křížku, jsem si vlastně uvědomil, jak hrozně tě miluju… Jana se usmála a Petra políbila!

dojemné

9. února 2008 v 20:13 | ♥Šárka Vrbková♥ |  ♣Zkutečné+vymyšlené přííběhy♣
TAK U TOHOHLE JSEM SE VÁŽNĚ ROZBREČELA..
Kluk - Dnes jsem tě postrádal ve škole, kde jsi byla?
Děvče- Jo… musela jsem jít k doktorovi
Kluk - [Oh] Vážně? Ty?
Děvče - Nic zvláštního.. každoroční prohlídka
Kluk - [Oh]
Děvče - Tak… co jsme dnes dělali v matice?
Kluk - Nic ti neuteklo.. jen spoustu zápisků
Děvče - OK dobře
Kluk - Jo….
Děvče- Hej .. mám otázku..
Kluk - ok , Ptej se
Děvče- Jak moc mě miluješ?
Kluk - Víš že tě miluju víc než cokoliv!
Děvče - jo…
Kluk - Proč ses ptala?
Děvče- ….>mlčí<…….
Kluk - Je něco špatně?
Děvče- Ne, všechno je v pořádku
Kluk - Dobře
Děvče - Jak moc ti na mě zaleží?
Kluk- Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl..
Děvče- Chceš?
Kluk - Samozřejmě že ano! >povzdech< je něco špatně?
Děvče - Ne všechno je v pohodě
Kluk - Určitě?
Děvče- Ano
Kluk - Dobře.. já doufám..
Děvče - Chtěl bys pro mě zemřít?
Kluk - Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil miláčku.
Děvče - Opravdu?
Kluk - Kdykoliv. Ale teď vážně , není něco špatně?
Děvče - Ne.. Já sem v pohodě, ty si v pohodě , my jsme v pohodě, všechno je v pohodě.
Kluk - ….. ok
Děvče - Dobře.. musím jít uvidíme se zítra ve škole
Kluk - Dobře .. Ahoj.. MILUJU TĚ
Děvče - …. Taky tě miluju , pa
DALŠÍ DEN VE ŠKOLE
Kluk - Čau, neviděl si dneska mojí holku?
Kamarád - ne
Kluk - >povzdech<
Kamarád - Ani včera tu nebyla
Kluk - Já vím… Celou noc měla obsazený telefon..
Kamarád - Hele vole tak víš jaký holky někdy jsou..
Kluk - jo.. ale ona ne
Kamarád - Nevím co ti mám ještě říct …
Kluk - Tak dobře.. Musím jít na Angličtinu , uvidíme se po škole
Kamarád - ok , já jdu na chemii (je tam psáno silence = věda… nepodstatný)
TU NOC
crrr-
-crrr-
-crrr-
Děvče - Prosím?
Kluk - Ahoj
Děvče - [Oh] čau
Kluk - Ty jsi dnes nebyla ve škole?
Děvče - [Oh] Musela jsem jít na nějaký vyšetření
Kluk - Jsi nemocná?
Děvče - Hmm …. Musím jít, na druhé lince mi volá máma
Kluk - Počkám
Děvče - Může to trvat dlouho... zavolám Ti později
Kluk - Dobře… Miluju Tě miláčku
>>Hodně dlouhá pauza<<
Děvče - (se slzou v oku) podívej, budeme se muset rozejít
Kluk - Cože???
Děvče - Je to to nejlepší co pro nás teď můžu udělat
Kluk - jo?
Děvče - Miluju tě
>>klik<< ((položení sluchátka))
DĚVČE NEBYLO VE ŠKOLE 3 TÝDNY A NEZVEDÁ TELEFONY
Kluk - Čau vole…
Kamarád - čau
Kluk - Co se stalo?
Kamarád - Nic.. hele mluvil si se svojí ex?
Kluk - ne
Kamarád - Takže si neslyšel?
Kluk - Neslyšel co?
Kamarád - Hmm , nevím jestli bych měl být ten co ti to řekne
Kluk - Vole! Co to kurva… MLUV!!!
Kamarád - [Oh] … zavolej sem 433-555-3468
Kluk - ok
PO ŠKOLE KLUK VOLÁ NA TO ČÍSLO
Hlas - Dobrý den, okresní nemocnice , sesterské oddělení
Kluk - [Oh] musel sem si splést číslo … Sháním svojí kamarádku
Hlas - Jak se jmenuje pane?
((Kluk dává informace))
Hlas - Máte správné číslo, to děvče je jednou z našich pacientek
Kluk - Opravdu?? Co se stalo? Jak jí je?
Hlas - číslo jejího pokoje je 646 budova A , oddělení 3
Kluk - CO SE STALO?
Hlas - Prosím přijďte a můžete ji vidět
Kluk - POČKEJTE! NE!
-tůůůůůůt-
-tůůůůůůt-
KLUK JDE DO NEMOCNICE...DĚVČE LEŽÍ NA NEMOCNIČNÍ POSTELI
Kluk - Panebože! Jsi v pořádku?
Děvče - ……….
Kluk - Miláčku! Mluv se mnou!
Děvče - Já…
Kluk - Ty co? Ty CO?
Děvče - Mám rakovinu… a žiju na přístrojích
Kluk -…….. (strašně moc se rozpláče ) …….
Děvče - Dnes mi ty přístroje odpojí ….
Kluk - CO??
Děvče - Chtěla jsem ti to říct.. ale nemohla jsem
Kluk - Neřekla si mi to?!
Děvče -Nechtěla jsem ti ublížit
Kluk - Ty mi nikdy nemůžeš ublížit!
Děvče - Chtěla jsem jen vědět že cítíš to stejné co já .
Kluk - ??
Děvče - Miluju Tě víc než cokoliv! Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl.. Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil .
Kluk - ……
Děvče - Nebuď smutný , miluju Tě a pořád tady budu s tebou
Kluk - Tak proč si se se mnou rozešla?
Sestřička - Mladý muži.. návštěvní hodiny jsou u konce
KLUK OPOUŠTÍ POKOJ..DĚVČE JE ODPOJENO OD PŘÍSTROJŮ A UMÍRÁ:Ale co chlapec neví je proč mu děvče kladlo ty otázky, chtěla aby to řekl na poslední chvíli, a rozešla se s ním jen proto že věděla že jí zbývají pouze 3 týdny.A myslela si že mu tím ušetří trápení když se rozejdou než umře.
DALŠÍ DEN: Chlapec byl nalezen mrtvý se zbraní v ruce. VZKAZ ZNĚL : Řekl jsem jí že bych se pro ni zastřelil …. Stejně jako ona řekla že by pro mě zemřela…

a o5 spřátelááček

9. února 2008 v 17:49 | ♥Šárka Vrbková♥ |  Spřátelené blogy
a to je taky mocky pěknej blogíísek:
a to je pro tebe MiSSho:

další spřáteláček

9. února 2008 v 13:10 | ♥Šárka Vrbková♥ |  Spřátelené blogy
ahojík jsem se spřátelila s mocky,mocky fešnym bločkem: www.sweetpinky.blog.cz/
a to je pro tebe:

děvčátka moe!!

9. února 2008 v 10:36 | ♥Šárka Vrbková♥ |  →Kááámošii←
Tak a ted fakt!!
tyhlecty holky to jsou moe nej,nej,nej lásky vy jediný mě máte fakt rádi a myslíte na mě i v tý nemocnici by mě nenapadlo že za mnou příde i Lucinka já ti za to moooc děkuju a mám tě mocky ráda..a Werunku samozdřejmě taky..
Mno jj mno láshéééšky největší a etě alešek↓
Aleš,upe good..kluk..jes ním furt sranda...proostě MTMR
a Werík↓
a to jsou ty dvě Werísek a Lucííísek↓
a to je moe Lucinka↓
a toto o mě píše Lucinka děkuju ti:
Šárka....to je áčařka..ale nwm..ani jak ale nák sme k sobě máme blízko....sice ve škole toho nic moc nenamluvíme....ale když si píšeme tak jako mooc super holka..a nebo když byla v nemocnici...a byla sem za ní...tak jako fakt good pokec...a hlavně šárka je takový správný střívko...prostě Šáárííí mám tě hoodně mooc ráda :-*** ♥♥

Nový rok!?-promě nezájem!!

8. února 2008 v 20:03 | ♥Šárka Vrbková♥ |  Něco málo o mě
Ahoj lidi já vím že už je dávno ůnor ale chci vám jen říct že přesně 31.Prosince 2007, 1.Ledna 2008 v 00:00..jsem si řekla to nám ten rok pěkně začal a důvod přesně tu noc,přesně ten den na silvestra jsem se dozvěděla že můj ...(nechci říkat kdo) má rakovinu ano krutá bolest,žal a kdo ví co ještě.Ale život de dál je tu minulost,přítomnost a budoucnost ano bohužel ale má minulost nebyla hezká,ale co vi stím že??.. ano, můj...trpěl neměl to lehký přesně na vánoce nastoupil do nemocnice přesně na silvestra jsme se dozvěděli že má rakovinu a přesně v den mámyných narozenin (14.Ledna) zemřel ano,je to těžký tu o tom psát nikdy jsem mu neřekla jak moc ho mám ráda nikdy,a 18.Ledna jsem mu byla na pohřbu bylo to krutý vidět ho v rakvi ale zvládla jsem to,pro něj to bylo vysvobození trpěl moc trpěl.
Proto ti říkám .... měla jsem tě moc ráda a nikdy nezapomenu.Kéž by si mě slišel tam kde jseš.
To je pro tebe:v mém srdci zůstaneš navždy.
všechna má láska je tu ted pro tebe
vše jem pro tebe milí ....
ano pravda neměl si na mě,na nás čas ale i tak jsem o tobě věděla ,věděla jsem že jseš na živu kdybych věděla že zemreš byla bych ti na blízku každý,opravdu každý den,když koukám na tvůj hrob mrzí mě vše,vše ošklivého co jsem ti kdy řekla.MÁM TĚ RÁDA.
NEZAPOMENU (SLIBUJU)
Obrázek “http://morn.bloguje.cz/img/bloodeye-zima.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
Obrázek “http://www.krestanstvo.sk/contenido/cms/upload/Cover/Timothy/timothy_slzy.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
Obrázek “http://kanino.jeeran.com/qas.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
http://acozinhadamaria.blogs.sapo.pt/arquivo/tear.jpg
Obrázek “http://tn3-1.deviantart.com/fs6/300W/i/2005/105/1/9/Samara_wanted_to_be_loved_by_aleksandra.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
ehm..tak takhle to tak nak vypadá se mnou↑

Minulost

8. února 2008 v 19:44 | ♥Šárka Vrbková♥ |  ♣Zkutečné+vymyšlené přííběhy♣
Smutek,láska,zklamaní a spousta dalších citů se objevují na tváři jedné dívky.Dívky, která se prochází po rozkvetlé louce.Sluníčko jí pěkně hřeje na tváři a ona si užívá krásného pohledu na krajinu před sebou.
Pomalu si usedá do trávy.Modrýma očima sleduje přírodu kolem sebe.Jejímu pohledu neunikne žádný pohyb.Svůj zrak upře na sedmikrásku.Kouká na malou berušku, která lozí po okvětních lístkách této květiny.
Utrhla ji a přiložila si ji k ruce.Beruška přelezla na její dlaň.Chvilku dívku svými pohyby šimrala uprostřed dlaně,ale pak se vydala směrem na špičku prstu.Dívka se musela pousmát a nadále sledovala beruščiny pohyby.Ta se však zastavila na špičce ukazováčku a vzlétla směrem ke slunci.
Vítr si pohrával s pramínky vlasů té dívky.Po tváři ji steklo několik slz.Sledovala, jak beruška odlétá ke slunci, dokud ji nezmizela z dohledu.
Nevím co se té dívce stalo.Ať to bylo cokoli nejspíš si uvědomila to, že minulost je minulostí.Musí žít dál.Pouze se vzpomínkami.Čas se nedá vrátit.Musíme jen doufat a věřit v lepší život.

Krutá realita

8. února 2008 v 19:43 | ♥Šárka Vrbková♥ |  ♣Zkutečné+vymyšlené přííběhy♣

Krutá realita

Nevím, proč jsem tohle napsala, ale celkem se u toho hodně směju.Je to bohužel pravda a to se nikdy nezmění.Hrádky s naším tělem nikdy neskončí, protože nikdo není dokonalý a vždycky se na našem těle najde něco, co někomu nebude vyhovovat!
Představte si, že jste třináctiletá holka, která se nudí.Jen tak z nic nedělání si stoupnete před zrcadlo a začnete zkoumat vaše tělo…Jako dneska já.
"Proboha já mám ale velké stehna!" tohle je třeba první věc, která z vás vypadne.Nebo "Hm, ale musím uznat, že mám celkem pěkný oči!" Je to sice úplně něco jiného, ale každý kladný bod je dobrý…Nebo snad ne?
Jiného člověka překvapí "Ježiši, já mám ale malý prsa!Co mám dělat?" Jenomže tohle už se táhne třeba celých pět let.Nedá se to změnit, pokud nejste šílenci…Což si myslím o plastice já.I když někdy je to nezbytné, ale baba, která mám prsa 4 a chce jít na zvětšení je podle mého názoru tak nějak "Blbá".
Sjíždíte svoje tělo dál a zůstanete vyset pohledem na vašich rukách. "To vole.Já mám ale pěkný svaly!" jiný člověk by řekl "No super, ale na mě nemáš!" Ten druhej má svaly jako "kopačáky" -blbé srovnání- a už se to třeba nemusí někomu líbit.Svaly jsou pěkné, ale jen do určité míry.Já bych nechtěla chlapa, který je jako rambo.To fakt ne.
Sledujete se dál: "Ježiš a co ti jebáci na nose?" "A co mám říkat já?Na ty pihy?" Pihy jsou hezký a roztomilý a jebáky má každý.Teda skoro každý.Spíš většina.nemusíte se za to stydět, protože je to prostě fakt!
"Mám sice křivou hubu, ale zase mám zdravé vlasy" Tohle je třeba taky dobrý, protože vlasy dělají člověka ne??-Blbost- Vlasy jsou jen další záminkou proč kritizovat lidi…Můžou vám pomoct na kráse, ale nikdy neudělají to, co se od nich očekává.
"No nazdar, já mám ale šikmé nohy." No a? Já je mám třeba tak nějak ploché a nestěžuju si. "Aaa co to břicho?A ty boky?Vždyť jsem jako ta největší tuča na světě!" Stačí se jen rozhlédnou a sem tam někomu nadzvednou nenápadně tričko a podívat se na ty partie.Uvidíte, že každý druhý má nějakou tu "pneumatiku" na víc.
Tohle je prostě krutá realita.Pokud nechcete dopadnou jako jeden známej zpěvák, o kterým se říká, že mu upadl nos na veřejnosti, tak neblbněte.Je pěkné, když máte křivý nos a jdete na plastiku.Ale kvůli plochýmu břichu se z vás nemusí stát anorektička.
Realita je opravdu krutá, ale smiřte se s ní, protože dokonalost někdy leze na nervy!
zdroj:Tadykk

Smrt mi vzala lásku

8. února 2008 v 19:36 | ♥Šárka Vrbková♥ |  ♣Zkutečné+vymyšlené přííběhy♣

Smrt mi vzala lásku

"Pane učiteli řekněte nám prosím nějaký svůj příběh ze života." "Dobrá.Když máme všechno probrané, tak proč ne." Odpověděl jsem jednomu z mých studentů.
"Když mi bylo osmnáct let, znal jsem jednoho kluka.Byl stejně starý jako já.Byl to slavný zpěvák, který se proslavil snad po celém světě.Ale měl skupiny a slávu měli společnou.Všichni členové skupiny byli nejlepší kamarádi.Ten chlapec se zamiloval do jedné krásné dívky.Ona do něj také.Byla to láska na první pohled.Chvíli jim vztah klapal, ale po nějaké době to přestal zvládat.Jejich sláva byla den ode dne silnější.Čím dál častěji jezdili do zahraničí a láska mezi těma dvěma začala pomalu vyprchávat.Ta dívka mu dala ultimátum.Buď ona, nebo skupina.Vybral si skupinu.Tu dívku miloval natolik, že se zřekl svojí slávy.Jeho život se stal jiným než doposud byl.Kamarádi ze skupiny ho nezavrhli a zůstali nadále nejlepšími přáteli.Byl to ale definitivní konec jejich skupiny.Tím ale tento příběh nekončí.
Ta dívka byla nemocná.Měla rakovinu a odmítala se léčit.Chtěla strávit poslední měsíce svého života s tím chlapcem.Nic mu nepověděla a úspěšně skrývala toto tajemství až do toho osudného dne.Do toho dne, který byl pro ni poslední.
Zemřela mu v náručí.Ten den se jí udělalo hrozně zle a než odešla na věčnost, řekla mu celou pravdu.Její poslední slova byly určeny pro toho chlapce "Miluji Tě!" řekla.Chlapci se zhroutil celý život.Nechtěl nadále žít, ale jeho věrní přátelé mu pomohli.Byli mu oporou a on se za jejich pomoci dostal z té zapeklité situace plné smutku a bezmoci.Vystudoval si výšku a teď učí na Gymnázium.Ano jsem to já.Tenhle příběh se mi opravdu stal a už je to skoro 50 let."
Bylo těžké jim to říct, ale tyhle slova mi šla opravdu od srdce.Pamatuji si to už takovou dobu.Každý den se mi tento příběh honí hlavou.Každý den myslím na mou jedinou životní lásku.Od té doby co mě opustila jsem už žádnou holku neměl.Celou tu dobu jsem jen sám a živí mě tahle práce.Nestěžuji si.Smířil jsem se s tím a teď už po celý zbytek života budu vzpomínat, jak mi smrt vzala lásku!
Omlouvám se za chyby.A doufám, že se bude líbit trošku sem se nechala inspirovat jednou skupinou x-)
zdroj:Tady